Vyčítat okamžitě nejen to, o co jde, ale i další často staré chyby. Nevyplácí se argumentovat tím, jak to rodiče zasáhlo, jak z toho bude mít táta infarkt, babička bude plakat a máma bude týden brečet...
Stanovit okamžitě tresty, sankce a definitivní změny uspořádání rodinných zvyklostí. Ačkoliv mnohdy o určité sankce má jít, v momentálním stavu mysli nejsou rodiče obvykle zcela soudní a mohou stanovit tresty, které nelze kontrolovat, nejsou reálné anebo se nevztahují k tomu, čemu je potřeba skutečně předejít.
Hledat viníka. Nikam nevedou paušální obvinění typu „za to může ten tvůj kluk”, „ kdyby tě máma nerozmazlovala, nestalo by se to”, „kdyby do toho babička nemluvila, bylo by to jinak”, „já vím, že za to můžu, ale co jsem měla dělat”... Atmosféru jen zhoršují, dotyčný se oprávněně brání a skutečné důvody pro to, co se děje, se ztrácejí.
Nerealistické strašení hrůznou budoucností. Rodiče k situaci, ve které se ukáže, že dítě zkusilo marihuanu, jednorázově jinou drogu, nebo se stýkají s uživateli někdy přistoupí k tomu, že začnou dítěti líčit, jak skončí. Výroky typu „Chceš skončit někde mrtvý na ulici s jehlou v ruce?” nejsou založeny na skutečnosti. Děti znají realitu uživatelů lépe než rodiče, anebo se o ní brzy dozví víc. Děti obvykle k takovým mystifikacím přistupují s tím, že rodiče tomu vůbec nerozumí anebo jim řeknou cokoliv (i nepravdu), aby jim v něčem zabránili.
Moralizování. Zvláště dlouhé monology, ve kterých rodič popisuje řadu špatných skutků dítěte, dává do souvislosti, co spolu nesouvisí, a předkládá mu, jak je to správné, jsou spíš zoufalou snahou na poslední chvíli dohnat něco, co se nestihlo v dosavadním každodenním životě a výchově. V kritických momentech, o kterých mluvím, nejsou k ničemu.
